Kromě mnoha jiného přináší nový občanský zákoník (89/2012 Sb.; NOZ) i novou právní úpravu tzv. pobočných spolků. O jaký institut se vlastně jedná, k čemu je užitečný a jaké jsou podmínky jeho existence? To jsou hlavní otázky, kterými by se měl tento příspěvek zabývat.
Problémy současnosti
Z funkčního hlediska nejsou pobočné spolky ničím jiným, než tím, co dosavadní právní úprava nazývala tzv. organizačními jednotkami občanských sdružení. Změny spočívají pouze v rozsahu a detailnosti jejich zákonného ukotvení.
Současný zákon o sdružování občanů (83/1990 Sb.) se co do úpravy organizačních jednotek omezuje na konstatování, že mohou vzniknout a že mohou jednat svým jménem (srov. § 6 a 9). Zbytek je třeba dovodit z obecných ustanovení občanského zákoníku (40/1964 Sb.) o právnických osobách (§ 18 a násl.), popřípadě z judikatury. Jedná se tak pravděpodobně o vůbec nejstručnější úpravu soukromoprávní právnické osoby u nás.
V případě právnických osob však vždy neplatí: čím stručnější, tím lepší. Zvláště jedná-li se o právnické osoby, které nejsou zapisovány do veřejných rejstříků, jako je tomu právě u organizačních jednotek. Ty jsou evidovány pouze v neformálním seznamu Ministerstva vnitra, do kterého má veřejnost jen velice omezený přístup a který negarantuje jakoukoliv aktuálnost či závaznost uložených informací. Osoby, které s organizačními jednotkami vstupují do právních vztahů, tak např. nemají jistotu, zda jednají se skutečně existujícím subjektem, popř. s jeho oprávněným zástupcem.
NOZ se snaží tento stav napravit. Současný flexibilní režim sice zcela neruší, ale určuje alespoň základní kritéria vzniku a zániku pobočných spolků. Co je pak nejpodstatnější, zavádí v součinnosti se zákonem o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob[1] povinnost zapisovat pobočné spolky do rejstříku spolků (k tomu viz níže). Výrazným způsobem se tak posiluje transparentnost těchto organizací i právní jistota osob, které se kolem nich pohybují.